Josef Balek

Josef Balek

Josef Balek (30.1.1922 - 7.7.1998) se narodil ve Hvožďanech čp. 79. Absolvoval hudební konservatoř v Praze - v oboru hra na pozoun. Hrál ve Slovenské filharmonii, v divadle J. K. Tyla v Plzni a od roku 1955 v Plzeňském rozhlasovém orchestru. Zde působil až do důchodu, kdy odešel z Plzně do Starého Smolivce a vyučoval na ZUŠ v Březnici a v Rožmitále. Vedle klasické hudby se věnoval i lidové muzice, hrál v několika dechových orchestrech.

Josef Balek psal a instrumentálně upravoval místní krajové písně. Mnoho těchto písní má ve svém repertoáru naše kapela a hrdě je hrajeme pro naše milé posluchače...

TŘEMŠÍNE, TŘEMŠÍNE - valčík Josef Balek
PIVO, TO PIVEČKO - polka Josef Balek
RODNÝ KRAJ - valčík Josef Balek 
VACÍKOVSKÁ POLKA - Josef Balek
CESTIČKA K DOMOVU - valčík Josef Balek
HVOŽĎANSKÁ POLKA - Josef Balek
NAŠE HOSPŮDKA - polka Josef Balek 
Z ČECH A MORAVY - polka Josef Balek
TO MOJE FÁRO - polka Josef Balek
JIHOČESKÉ RYBNÍKY - valčík Josef Balek
SÓLO PRO STAROSTU - polka Josef Balek
TO BŘEZNICKÉ PIVO - polka Josef Balek
BUBOVIČTÍ MYSLIVCI - valčík Josef Balek
OROSENÁ SKLENIČKO - valčík Josef Balek
SVOBODA, SVOBODĚNKA - valčík Josef Balek 
VZPOMÍNKA NA MAMINKU - polka Josef Balek 

---

 

ŽIVOTOPIS JOSEF BALEK
(uveřejněno za laskavého svolení dcery pana Balka paní Jiřinky Kordové)

Jmenuji se Josef Balek a narodil jsem se 30. ledna 1922 ve Hvožďanech č. 79, okr. Příbram.

Pocházím z tradiční muzikantské rodiny. Již můj děda byl vynikající hráč na trumpetu a výborný humorista. Též můj otec byl vyhlášený hráč ve hře na trombon. Předností jeho ušlechtilé hry bylo, že měl krásný tón na trombon a citlivé muzikantské srdce. Byl kapelníkem populární hvožďanské kapely „Balků“ 35 roků.

Již v předškolním věku jsem jevil velký zájem o hudbu a oblíbil jsem si tón trombonu, na který jsem slýchával hrát svého otce. Trombon mi byl přisouzen a ve 4. třídě obecné školy jsem se začal učit hrát. Otec byl na mě strašně přísný, takže jsem dělal ve hře velké pokroky. Když jsem začal chodit do 4. měšťanky do Březnice přestoupil jsem na pozoun, kterému jsem zůstal věrný po celý svůj život. Po vychození školy jsem pracoval v lese jako lesní dělník a večer jsem se stále zdokonaloval ve hře na pozoun. Když mi bylo 18 roků nastoupil jsem jako samostatný pozounista do operety v Praze ve Vodičkově ulici (Divadlo Járy Kohouta). Po jednoročním působení v divadle jsem se pokusil zúčasnit se zkoušek na státní konzervatoř v Praze, kam jsem byl přijat do pozounové třídy prof. Jaroslava Ušáka. J. Ušák byl vynikající a přísný pedagog. Několikrát jsem slýchával jeho výrok: „Můj každý absolvent musí být Praha!“. Čím byl přísnější, tím jsem si ho více vážil a měl rád. Již tenkrát jsem věděl, že muzika žádá největší disciplinovanost a že každé její šizení se v budoucnu vymstí.

Po sedmileté době studijní jsem se zúčastnil konkurzního řízení do Slovenské filharmonie v Bratislavě, kterému předsedal šéfdirigent profesor Václav Talich, kam jsem byl přijat jako první pozounista a vedoucí pozounové sekce z 23 uchazečů.

Z touhy po rodném kraji jsem se zúčastnil konkursu do divadla J. K. Tyla v Plzni, kam jsem byl přijat jako první pozounista a po 3 létech působení v divadle jsem zkusil konkursní štěstí (konkurs se natáčel) do Plzeňského rozhlasového orchestru. Štěstí jsem měl, byl jsem přijat a setrval jsem v rozhlase plných 27 roků. Funkci prvního pozounisty jsem zastával až do posledního dne odchodu do důchodu. Poslední skladbou, kterou jsem svůj muzikantský život zakončoval, byla symfonická báseň Antonína Dvořáka „V přírodě“. Bylo to pro mě tak dojemné, vždyť příroda je pro mě vše, říkal jsem si v duchu, to aby dramaturg viděl do mého nitra.

Rozhlasová práce mi velmi těšila, byla velmi náročná, ale to bylo moje přání. Největší mojí radostí byla každodenní hra z listu (každý den jiný program). Též mi imponovala hra přímého vysílání, kde musela být 100% připravenost všech hráčů. Za svého celoživotního působení jsem hrál asi pod 200 dirigenty všech národností (Aram Chačaturjan SSSR, Iwaky Japonsko, Rozenkranz USA, Strijda Polsko atd.).

Vedle klasické hudby byla mým velkým miláčkem lidová hudba, ze které jsem vyrostl a ve které jsem hledal posilu pro velmi náročnou práci v klasice. Hrál jsem v rozhlasové dechovce Plzeňka jako solo tenorista, jako první pozounista (15 roků) v dechovce Plzeňačka, funkci tenoristy jsem zastával v dechovce Šumavanka (ved. Karel Polata ze Sušice) a v dechovce Staročeská (ved. Miloslav Chmel solotrumpetista PRO - pozn. Plzeňského rozhlasového orchestru). S těmito dechovkami jsem nahrál v rozhlasovém studiu na stovky snímků a gramofonových desek, o které byl velký zájem v USA (Kanada). Též nespočetné množství přímého vysílání a soutěží 7 mikrofonů. Se Staročeskou dechovkou jsem procestoval celé Čechy ve formě estrád „Hrají a zpívají Plzeňáci“. Několikrát jsem s dechovkou hostoval v NDR a v televizním vysílání „Sejdeme se na Vlachovce“.

S Plzeňským rozhlasovým orchestrem jsem služebně procestoval NDR, NSR, Rakousko, Francii, Švýcarsko a po dvakrát Itálii. V Itálii koncerty řídil synovec Papeže Jana Pavla I. Anton de Bavier. V Itálii jsem měl to štěstí, že jsem projel v severní části země krajinu a město Undinu, kde sloužil za války můj otec jako člen vojenské kapely 35. pěšího pluku. Též bylo pro mě velkým duševním zážitkem a vzrušením, když jsem účinkoval v městě Padova a vzpomínal jsem na své krajany, kteří za války tu sloužili vojenskou službu a někteří se již do svého rodného kraje nevrátili. Těm, kteří se vrátili (již staří dědové), jsem vyprávěl po mém příjezdu z Itálie o Padově, o jeho úplně rovnatém kraji. Též přejezdy přes zrádnou řeku Piavu mi připomínaly tragické osudy našich českých tátů, kteří zde zakončili svůj život. Těm, kteří se vrátili od Piavy, jsem mnohokrát hrával při zábavách jejich píseň, kterou si v Itálii složili. Jmenovala se „Z večera na Piavě“.

Po dobu 30 roků působení v Plzni jsem se věnoval pedagogické práci, kterou jsem dělal s velkou láskou a nadšením. Vyučoval jsem na žesťové nástroje v Hornickém, zednickém a Škodováckém učilišti a též jsem byl zakladatelem jejich dechových kapel, které se s úspěchem zúčastňovaly různých soutěží. Je pro mě velkým potěšením, když se nahodile setkám s bývalými žáky z těchto učilišť, kteří se ke mně milé hlásí a jsou hrdi, že jsou muzikanti.

Též jsem učil 15 roků v LŠU v Plzni a to, s velkým úspěchem. Při celostátní soutěži mi přivezl můj žák ve hře na tenor 1. místo z ústředního kola v Kraslicích. Když byla založena konservatoř v Plzni, byl jsem jako první učitel ve hře na pozoun, kde jsem působil 4 roky při zaměstnání v rádiu.

Při odchodu do důchodu jsem nastoupil jako učitel žesťových nástrojů do LŠU v Rožmitále pod Tř. Je to pro mě nejlepší životní radostí, že mohu učit žáky z mého rodného kraje. Za toto vděčím řiditeli LŠU v Rožmitále Karlu Šuchmanovi, který pochopil nutnost výuky na tyto nástroje, neb tyto nástroje jsou hlavním základem každého orchestru.

Zavazuji se, že budu dělat vše pro to, aby rožmitálský kraj hýřil muzikou tak, jako před několika desítkami let. Vzpomínám si na doby, když jsem chodíval vypomáhat do rožmitálských kapel, jací zde bývali vynikající muzikanti. A proto si dávám za závazek, aby to, co se promarnilo, se z části napravilo, a rožmitálsko zářilo zlatými plechy.

„Hudbou za mír!“

Josef Balek

Psáno Léta Páně 30. ledna 1985.

P. S. Při svém muzikantském vandrování mi byla někdy kladena otázka: „Odkud jste?“. Vždy jsem s hrdostí říkal, já jsem od Rožmitálu, z kraje vynikajících muzikantů.

................................

Pozn.: Josef Balek dlouhé roky vyučoval na ZUŠ v Březnici a v Rožmitále a mnoho jeho žáků na něj ještě dnes s láskou vzpomíná. Pan Balek ale také stihl při své muzikantské vytíženosti psát a instrumentálně upravovat desítky místních krajových písní. Mnoho těchto písní má ve svém repertoáru Rožmitálská Venkovanka, která na jaře 2022 představí své nové CD složené právě ze skladeb Josefa Balka.